Children of the sun

Ti, co mě znají už delší dobu ví, že jsem tím docela pověstná. Těm, co méně, po zhlédnutí 'instáče' nebo DeviantArtu je to nad slunce jasné. Nad slunce, jasné. Slunce, to je to oč tu běží. První z věcí totiž, co jsem kdy začala fotit, ještě v dobách, kdy jsem u sebe neměla pořádně nic, čím bych mohla pořizovat fotky nějak pravidelně, byly západy slunce. A i přes tu nepravidelnost focení to bylo pravidelně to, čím jsem si spamovala neustále FB zeď. Hodně lidí se mě pak ptalo, zda je to má nová úchylka nebo to má nějaký hlubší smysl. Dřív jsem se tvářila děsně tajemně, i přestože to v té době byla víc ta úchylka. Teď to dost často označuju ze srandy za úchylku, ale už delší dobu jsem ten hlubší smysl v tom rozpoznala. Takže... ve své podstatě je to vlastně obojí. 

Západy slunce nebo východy, je to úplně jedno, obojí miluju. Podle mě obecně ta chvilka před zapadnutím slunce a nějaká ta hodina, kdy slunce vychází, jsou nejkrásnější části dne. Nejenom na focení, to vzniklo až s tím, když jsem měla možnost ty momenty zvěčňovat, ale tak nějak celkově. Nevím proč a každý to má asi jinak, ale přesně v tyhle momenty mi vždycky připadá, že mám nejvíc energie, nejlepší tvůrčí nápady, odvahu, dokážu pozitivně myslet nebo se cítit šťastně (což je u mě v tomto bodě, co říct). Zároveň jsem neskutečně vnímavá v tu chvíli a dokázala bych se vcítit snad i do kapra. Asi i proto se pro mě proto slunce stalo symbolem naděje a pokud mám možnost, vždy se snažím si západ nebo východ slunce zvěčnit na fotce. Tak vzniknulo postupně mé spamování všech mých sociálních sítí právě fotkami slunce. 

To, že je to částečně i úchylka je vidět hlavně v tom, co všechno jsem schopná obětovat pro to, abych viděla slunce zapadat nebo vycházet. Dost často jsem kvůli východu jen tak vstala v pět ráno nebo vyšlapala kdejaké kopce, ze kterých by mohl být lepší výhled, nebo seděla tři hodiny na pláži a nechala se obtěžovat otravnými potulnými psy (ti, co ví, jak moc ráda mám psy, ocení tu velkou oběť!). Teď skoro pravidelně chodím s východem slunce spát (ještě se mě to nějak drží od zkouškového), což je ale jisté obětování se, když si pak ještě půl hodiny tu oblohu fotím nebo se jen kochám, než jdu doopravdy spát. Západy většinou stíhám od nás z balkonu z Braníku, kde se opravdu nejlépe fotí, protože ač je to výhled na Prahu, zároveň i na Prokopské údolí, kde to vždycky vypadá prostě dobře. Byla jsem tam ale už víckrát ze srandy zamčená, jelikož na balkon se dostanu jen přes pracovnu Verči a Joela, dost často i středem posměchu, proč si každý den fotím to samé. 

Ale to je další věc, co se mi právě na sledování oblohy a v mém případě spíše toho zapadajícího nebo vycházejícího slunce líbí nejvíc. Skutečnost, že i když se díváme každý den ze stejného místa na stejnou část oblohy, pokaždé je úplně jiná. Ta variace barev, mraků, viditelnosti slunce, deště, okolností... nikdy v životě se vám nestane, abyste viděli úplně stejnou scenérii jako nějaký den předtím. A protože mám ráda originální věci, tohle je jedna z vlastností, co na tom naprosto zbožňuju. Proto mě neustále baví západy a východy slunce fotit, protože je to pokaždé něco jiného a to ať stojíme kdekoliv. 

Pokud by se někdo ptal na ten hlubší smysl... stejně tak jako mně dodává pohled na slunce energii a naději, vždycky si říkám, že přesně taková bych chtěla být i pro své okolí. Zdroj naděje. Zářící kotouč určující směr. A přesto, pro mou smůlu a nebo spíše pro smůlu všech okolo, mi naopak vždycky připadá, že jsem daleko víc zdroj negativity, beznaděje, prázdnoty. Že temnota mé nitro ovládá daleko víc a že ony nadějeplné paprsky jsou za jakousi neprůsvitnou mlhou. Sem tam se ukážou, ale nikdy to nevydrží dlouho. 

Každopádně, co na tom všem mám nejraději? Když se mi podaří zachytit krásný východ i západ v jeden den.

A nebo tuhle skladbu od Bergersena.