Recenze na Saal Digital

Jo, mé předsevzetí o častějším psaní sem vzalo opět za své, ale tohle slibuju už dlouho. Od Vánoc. Jsem fakt hrozná. Každopádně o co se jedná. O Vánocích mě zaujala nabídka od – v té době nové – společnosti Saal Digital, kteří nabízeli různým fotografům, ale i amatérům nabídku, že si v nějaké určité hodnotě můžou objednat jejich produkt zcela zdarma pod podmínkou, že ho zrecenzují. A jelikož jsem pracovala jeden čas v Megapixelu, kde jsme tiskli fotografie v různých formátech, a díky tomu jsem zjistila, jaký skvělý pocit to je – mít své fotky na papíře, nejenom různě po sociálních sítích nebo u sebe na disku – kývla jsem na to. Společnosti jsem napsala, že o spolupráci mám zájem a oni mi odepsali, že teda platí (jednoduchý, co?).

Když mi poslali slevový voucher, moc dlouho jsem se rozmýšlet, na co ho chci využít, nemusela. V nabídce kromě různých plakátů, obrazů, velkoformátu a jiných služeb mají i fotoknihy, které mě zaujaly úplně nejvíc, vzhledem k tomu, co jsem chtěla tvořit. Rozhodla jsem se, že vyrobím fotoknihu na památku mé nejoblíbenější (co nejvíc remcá) modelky... jo všichni víme, že je to Zajda. :D Každopádně... od té doby, co jsem se začala učit fotit lidi uběhlo několik let a ona mi trpělivě pózuje kdykoliv se to namane, třeba i při jedení zmrzliny (haha). Tudíž můj cíl byl zmapovat všechny tyhle fotky v průběhu dvou let a udělat z toho vzpomínkovou fotoknihu, kterou jsem ji chtěla dát k Vánocům.

Vzhledem k tomu, že moc dobře vím, jak to funguje s doručováním balíčků přes Vánoce (ano, pracovala jsem jeden čas i v PPLku... bohužel), začala jsem hned sumírovat a učit se s programem, který si můžete na stránkách Saal Digital stáhnout. Mají spoustu možností, jak si tu knihu vyrobit, buď zcela sami nebo podle nějakých načrtnutých šablon nebo můžete jen nahrát fotografie a celá fotokniha se vám vytvoří sama. Původně jsem měla v plánu si to celé vytvořit sama, ale neměla jsem zas tolik času a chtěla jsem, aby dárek přišel opravdu o Vánocích, a tak jsem zvolila střední cestu. Program mi nabídnul několik šablon s možnostmi rozložení po stránkách a zbytek jsem si poskládala, jak jsem chtěla a jak se mi to líbilo. Musím říct, že jsem nakonec měla docela problém vmísit na maximální povolený počet stránek všechno, co jsem chtěla (holt moc fotím :D), ale nakonec se mi to nějak podařilo. Alespoň obálku jsem si pak vytvořila celou sama (taky to tak vypadalo...). 

I tak jsem nad tím strávila skoro dva dny, výběr fotek, úprava, dolaďování, tvoření obálky, protože ano, potřebuju mít vždy všechno dokonalý. (Nebo si to alespoň myslím, než mě to přestane bavit a vykašlu se na to... což nebyl ale tento případ samozřejmě.) S programem se mi pracovalo dobře, stažený byl za chvíli a byla jsem ráda za různé možnosti, jak fotoknihu vytvořit. Nakonec z toho vznikla tedy 36 stránková fotokniha o rozměrech 13x20, tedy taková menší památková knížečka do ruky. Objednávka proběhla v pořádku, na výrobu takové fotoknihy si Saal Digital říká tři dny a na doručování dva. Tedy za týden od vytvoření jsem měla knihu očekávat. 

Tady přijde ta část, kdy vím, jak to chodí s doručováním u nás v ČR přes Vánoce (a nejenom ty). Kniha mi nakonec stihla dorazit před Vánoci, ale jen hodně těsně. První den doručování, kdy jsem uháněla ségru, aby mi knihu převzala, protože jsem nebyla doma a ona celý den, se u nás kurýr z DHL ani nezastavil a rovnou to skončilo na depu s tím, že adresát nebyl zastižen. Bez smsky, zazvonění, ničeho. V takové chvíli nedoporučuju to nenechat jen tak být a doufat, že to dojde druhý den, dost často to skončí na depu "na upřesnění" a než se to k vám dostane/někdo vám zavolá/nebo se to dá znovu na doručení, může to taky odejít zpátky. Tak jsem radši napsala na DHL e-mail, aby mi to znovu doručovali, že adresát byl celý den k zastižení, akorát že se řidič asi zapomněl zastavit. Každopádně poté to už došlo (mám pocit, že až třetí den, to už si ale nepamatuju), dokonce se to stihlo do Vánoc, takže to nebyla zase taková katastrofa. Ale je potřeba s tím o Vánocích počítat. 

K tomu nejdůležitějšímu ale – když jsem knihu rozbalila, abych zkontrolovala, jak nakonec vypadá vytištěná, musím upřímně říct, že mě celé to provedení hodně mile překvapilo. Z Megapixelu něco málo o tisku vím, o druhu papírů a barev a tak dále. A to, co se mi dostalo do ruky, je opravdu kvalitně provedená práce. Tvrdý kvalitní papír, moc pěkné barvy fotek a vazba udělaná tak, aby se kraje neohýbaly. Moc se mi výsledek líbí, celá ta kniha vypadá profesionálně, vkusně a opravdu kvalitně. Jediné, co mě trochu mrzí, že jsem špatně vychytala tu titulku (jojo, všechno prý musí být dokonalé, aha). Jak moc jsem se pitlala s tou úvodní stránkou, nakonec se mi nejspíše v programu, aniž bych si toho všimla, posunul název knihy a ten tak není přesně na středu. To mě při pohledu na tu knížku trochu štve. Spíš ale protože jsem hnidopich a nevšimla jsem si toho při ukládání. Ale jinak se mi celkové dílo moc líbí a pokud si budu chtít něco nechat vytisknout, určitě se nebudu bát po téhle zkušenosti obrátit opět na Saal Digital. 

Pokud tedy nelpíte na individuálním a osobním přístupu přímo v tiskárně (jako je možné právě v kamenných tiskárnách nejenom v Praze - Megapixel, Škoda a jiné) a nebojíte se objednávání na internetu, tohle je skvělá cesta, jak dostat vaše fotky skvěle vytištěné i zpracované. A vážně miluju ten pocit, když držím v ruce něco, co jsem vyfotila a vypadá to skvěle i na papíře.  

Společnosti Saal Digital děkuji za vyzkoušení jejich služeb, určitě to není naposledy, co si u nich nechávám něco vytisknout. 

To nejlepší z roku 2017_Francie: 1. část

Jsem fakt hrozná, tak dlouho tu mám rozepsaný článek už z ledna o roku 2017, až v březnu sepisuji úplně jiný. Schválně jestli ho dopíšu! Ne, vážně, potřebuju se rozepsat. Nutně. Nejenom kvůli tomuhle zapadlému blogu, ale i kvůli bakalářce a i sobě. Zjišťuju, že když to upadá zde, upadá to i v mé hlavě, takže... o čem, že to budu psát? 

Původní článek byl o nejdůležitějších událostech v roce 2017 a třeba ho i někdy dopíšu, každopádně je tu jedna věc, o které bych chtěla konečně něco sepsat zvlášť, speciálně. Byl to totiž ojedinělý zážitek, neopakovatelný a i přestože nebyl dokonalý (viz celý článek níže), stal se velmi rychle jedním z nejlepších za celý můj dosavadní život. Budu psát o cestě do Paříže. 

Abych to ještě upřesnila, miluju cestování a když jsem si to tak propočítávala, uvědomila jsem si, že na své poměry jsem toho procestovala už celkem dost, i přestože peněz jsme nikdy neměli dost a s rodinou jsme si nemohli dovolit jen tak jet na dovolenou ať už kamkoliv. Dost často jsem pak cestovala alespoň po republice a snažila se poznat každý kraj naší domoviny. Poštěstilo se mi ale už tak v jedenácti jezdit na závody do Rakouska (jo, kdysi jsem běhala a vyhrála dokonce jednou i třetí místo, jsem dobrá co?), v patnácti jsem dostala odvahu cestovat s mou tetou, s jejím přítelem (teď už jsou manželé) a bratránkem (ve stejném věku) do Rumunska, přičemž jsme procestovali i Maďarsko, skrz které jsme jeli vlakem tam i zpátky. Se školou jsem se dostala znovu do Rakouska, do Tater, ale i do Chorvatska a Slovinska. Jednou jsem kdesi na severu Čech chytla mobilní síť Polska (důležité!) a před dvěma lety poprvé letěla a to do Kolína nad Rýnem v Německu. Myslím si, že poznat sedm zemí (to Polsko nepočítám :D) není zas tak málo, každopádně i tak jsem chtěla a stále chci víc. A tak jsem se rozhodla, že konečně poznám slavnou Paříž. 

To rozhodnutí mě posedlo už někdy na podzim rok předtím, ale pořád jsem se neměla k nějaké realizaci. Jelikož i přestože jsem už s cizinou měla víc zkušeností, vždycky to bylo přece jenom s někým, kdo to za mě zařizoval. Nyní už to byl plán se prostě zvednout a vyrazit do neznáma. A to doslova. Promýšlení, kde se tam ubytovat, jak se tam dopravit, co tam dělat... všechno to najednou bylo něco nového, co jsem dosud nedělala. Možná proto jsem si na to povolala posilu, mou nejskvělejší (kdo by řekl, žeano) Zajdu. Ta už o Paříži básnila ještě dřív, ale potřebovala do týmu někoho s orientačním smyslem, tudíž když narazila na mě, už nebylo pochyb, že se tam spoečně vydáme. 

Už od začátku to vypadalo jako velké dobrodružství a my jsme tak k tomu přistupovaly od prvního dne, kdy jsme to vzaly vážně a začaly hledat vhodnou dobu na takovou srandu. V té době jsme obě začaly pracovat v jedné nejmenované prodejně bižuterie a měly najednou spoustu peněz nazbyt. Haha. Dobrý vtip. Ne, neměly, ale tak moc jsme si tu Paříž vysnily, že jsme hodlaly využít každé příležitosti, a když se mi podařilo najít celkem přijatelné letenky, neváhaly jsme a šly do toho. Vlastně... trochu jsme váhaly – a od té doby celý ten výlet nabral na záživnosti – a půl hodiny předtím, než jsem šla letenky koupit, nám je vyprodaly. 

Teď si říkáte, že hej tak zákon schválnosti, aspoň jsme si tu smůlu vybraly hned na začátku a pak to bylo už jenom skvělé... no. Tak nevybraly. Ale vzaly jsme to sportovně a po chvilce hledání a váhání, co s tím, jsem našla jiné letenky, byť na cestě tam s přestupem a koupila je. Horší bylo, že úplně tak neseděl čas, který jsme původně plánovaly a podle kterého jsme si zařídily ubytování. To jsme si našly přes airbnb (skvělá věc mimochodem!) a slečna projímající onen byt výslovně psala, že předává klíčky jen do šesti hodin odpoledne. Naše letadlo s přestupem v Lyonu mělo příjezd v osm večer plus hodinová cesta přes celou Paříž. No, zkusily jsme své komunikační schopnosti a se slečnou se domluvily na předání v devět, že to zmákne... a my taky. 

Oukej, to by bylo. Měly jsme letenky, měly jsme zařízené ubytování, na onen prodloužený víkend jsme si zařídilo volno... znělo to skvěle a my se nemohly dočkat. Avšak. Došlo na týden před odletem a i když bylo ještě několik komplikací (pár přejících přátel a tak různě), co jsme rozhodně nečekaly, jako na potvoru Zajdě začaly docela vážné zdravotní problémy se zažíváním. A do toho, aby to nebylo málo, v již zmíněném oblíbeném obchodě s bižuterií onemocnila šéfová i kolegyně a najednou se začaly předělávat směny a šílet z toho, že jsme zbyly na nejfrektovanější pobočku tři z pěti. Náš sen o tom, jak se se Zajdou v klidu připravíme na odlet se rozpadl v jednom dni, kdy Zajdě bylo pořád špatně a kromě toho jsme musely řešit krizi v práci, kde nám suverénně změnili volný víkend na pracovní. To už jsme si říkaly, že máme sakra smůlu a byly nerozhodné, jestli vůbec jet, spíše teda kvůli těm zdravotním problémům než kvůli práci, kde mi nedělalo zas takový problém oznámit jim, že nevyhodím x tisíc za jejich debilní systém a nemoc ostatních. Každopádně i přes tyto problémy, které trvaly do poslední chvíle odletu, jsme se Zajdou rozhodly prostě letět a dát všechno všanc.

Den odletu. Myslím, že na tenhle den nikdy nezapomenu a i teď, když jsme si na to se Zajdou vzpomněly, jsme se musely smát. Ale abych objasnila pár důležitých věcí. Pro Zajdu to byl vůbec první let v životě, musela být dopoledne ještě ten den v práci a navíc jí bylo neskutečně zle, že nemohla nic jíst a pokud se o to pokusila, letěla spíš na záchod než letadlem. Takže... myslím si, že ideální situace. Všechno jsme to ale měly načasované a domluvené, takže jsem brala věci, vyzvedla ji v práci a odsud jsme pádily na letiště, kde jsme měly mít ještě docela i čas na odbavení a tak. Jenže víte. Rok je dlouhá doba a já od té doby, co jsem letěla poprvé, jsem si úplně tak nezapamatovala, jakže se vlastně postupuje při letištní kontrole a tak (to je ten správný kámoš s orientačním smyslem, ano). Zatímco Zajda letěla poprvé, takže o tom věděla prd. No a tak jsme se tak přiřítily na to letiště a říkaly si, jak je to skvělé, že jsme to stihly ještě v pohodě, načež se zastavíme před cedulí a hledáme náš let, abychom se ujistily, kam jít a tak. No a nějak nám nedošlo (idioti), že bychom měly jít hlavně skrz kontrolu k samotnému letadlu a nestát tam jak trotlové. To nás napadlo až ve chvíli, kdy se u našeho letu ukázala brána našeho letadla. Tak si tak vykračujeme v klidu k té kontrole a jen jsme sundaly kufry z pásu a rozhlížíme se kudy dál, když se ozve hlášení...

Je asi zbytečné se ptát, jak vypadaly naše výrazy, když jsme zjistily, že to hlášení je o nás. Měly jsme se urychleně dopravit k bráně odletu. Byly jsme poslední cestující, na které se čekalo a pokud bychom urychleně nedorazily, nepočkají na nás. Oh yeah, to chcete. Až v tu chvíli mi došlo, jaký jsem idiot a jak to probíhalo minule, že už jsme dávno měly být úplně jinde. Myslím, že takový sprint jsem neodvedla ani v tom Rakousku na závodech, jaký jsem nasadila v tuhle chvíli. Přes všechnu tu smůlu a zařizování jsem se ale nehodlala vzdát a ani Zajda, které chudák bylo navíc fakt blbě, a tak jsme běžely přes skoro celé letiště (protože ano, musela to být zrovna brána úplně někde v prdeli :D), srážely všechny procházející lidi, snažily se nevypustit duši a modlily se, aby nám to neuletělo. 

Neuletělo. Mladí vysmátí kluci u brány měli co dělat, aby se nám nesmáli moc nahlas, ale prošly jsme, byť spolucestující se moc nesmáli. Popojeli jsme busem až k letadlu a konečně nastoupili. Musím se přiznat, že celý let do Lyonu jsem kašlala a snažila se chytit ten ztracený dech, ale v tu chvíli jsem byla fakt ráda, že mám s běháním bohatou praxi. 

(pokračování příště)
(sice to tak nevypadá, ale mě to už připadlo moc dlouhý)
(pokochejte se zatím fotkama)
(třeba to někdy dopíšu...)
(zdaleka to nebyla jediná komplikace! :D)
(dala by se o tom napsat kniha)
(postačí ale druhá část)
(slibuju, že to dopíšu) 

Jednou za čas

Jednou za čas si vzpomenu na tohle místo, na můj blog, který jsem zprovoznila sice už v roce 2013, ale pořádně si tu něco psát až na přelomu roku 2014 a 2015. Musím říct, že jsem na sebe pyšná, že jsem to aktivní psaní vydržela v podstatě dva roky, než to tu opět zapadlo. Veškerý vděk tak patří googlu, že si stále automaticky pamatuje mé přihlášení, jinak bych se sem dost možná po těch několika měsících už nedostala. 

I přestože myšlenky na psaní sem jsem měla hodně krát, nikdy jsem pořádně nedopsala, co jsem chtěla. Občas se prostě stanou takové události v našem životě, které zablokují spoustu jiných věcí a činností, které jsme zvyklí dělat denně a rádi. Tak tomu bylo i u mě v tomto roce. A tak tu mám několik rozepsaných článků, ale žádný publikovaný. Což je tak nějak symbolické i k mému životu, k tomuhle roku, bohužel.

Nebyla jsem schopná dopsat bakalářku a tak dokončit mé studium, tedy jít ke státnicím, abych mohla pokračovat dál mým vysněným cílem. Dlouho po tom, co jsem skončila v jedné práci jsem si nebyla schopná najít lepší a tak celkově i ve vztazích okolo, spoustu se pokazilo a nic z toho se nedá vzít zpátky. Zjistila jsem, že se vlastně pohybuju převážně v prostředí lidí spíš depresivních, negativních, nepřejících a žárlivých (hocz), že opomíjím místa a lidi, se kterými mi bylo fajn, například jsem úplně přestala chodit k nám do Branického kostela, kde jsem dost často i v těch nejhorších chvílích doopravdy nacházela útěchu. Nebyla jsem ani schopná se dokopat k nějakému většímu pohybu a starání se sama o sebe, tudíž jsem teď jak jedna velká sněhová koule, což není vůbec zdravý. Trochu se i bojím, že tímhle stylem nedopíšu ani tento článek. 

Ne dobře, ten dopíšu, právě protože jsem si slíbila, že v novém roce se to pokusím všechno změnit. Normálně si nedávám předsevzetí, ale za poslední měsíce došlo k příznivějším změnám, které mě přesvědčily o tom, že s tím vším musím začít něco dělat a převážně, že musím spoustu věcí už konečně dokončit. Školu, udržet si dobrou práci (v září jsem nastoupila do jednoho odborného nakladatelství a za tu chvíli jsem si to tam fakt oblíbila), dostat se na školu, kam chci dál, zhubnout, ale daleko víc - žít zdravě a spokojeně. Tedy, být i sama k sobě upřímnější.

Ale abych sama nebyla jen negativní, nesmím opomenout i to dobré, co mi rok 2017 přinesl, jak se tak říkává. Ostatně nebýt tohohle všeho, tak si spoustu věcí ani neuvědomím. A jsem fakt vděčná, že se stalo i spoustu skvělých věcí, na které nezapomenu. A protože právě tyhle momenty si dost často fotím, dám je sem v podobě fotek. Tenhle blog tu od toho přece vždycky byl. 

Na závěr bych chtěla jen dodat, že bychom si vážně všichni měli uvědomit, že každý jsme svého štěstí strůjce a sice ne vždy můžeme za to, co se nám stane, vždycky ale můžeme za to, jak se k tomu postavíme a co s tím uděláme.

Mějte co nejlepší nový rok.

T.